Začali nás s jarem a zářivě zelenými bučinami svrbět spacáky.
Jenže kde přespat v národní přírodní rezervaci a ještě navíc s večerním táborákem (jediná věc, na kterou se dají utáhnout naše děti) ?
Hledali jsme a hledali na internetech, až jsme narazili na nevinný horolezecký článek. Stálo v něm : „Kozel a Kozlí jehla patří k málo navštěvovaným skalám Jizerských hor. Mají totiž své "ale" - skála je daleko a špatně se hledá. Za to poskytuje nejkrásnější bivak v Jizerkách pod přepadlou skalní plotnou. Turista, který v něm nespal, nezná Jizerské hory. Horolezec, který nevylezl na Kozla, není znalec Jizerek.“
Taková větička nejednoho jabloneckého rodáka nenechá v klidu. SAMOZŘEJMĚ, že se považujeme za znalce Jizerek a SAMOZŘEJMĚ, že jsme se tam tedy museli vydat. Nějaké to „ale“ nás zkušené horaly ani přes sotva chodícího nejmladšího člena přece nemůže odradit ;)
No, silácké řeči nás pomalu přecházeli s blížícím se víkendem a nevalnou předpovědí.
Déšť, déšť, déšť, zima, mraky, bouřka, déšť……
To nás příroda jen tak zkouší v naší odhodlanosti, ale my se nedáme….
Do odjezdu jsme to ještě několikrát zrušili a zase naplánovali. V kritický den vylezlo slunce. A tak jsme nakonec na parkovišti U Kozy zamávali našemu bílému oři a dál se vydali po svých.
Cesta byla na onom horolezeckém webu celkem jasně popsána a co tam není, najdeme hravě v navigaci….
Za třetí zatáčkou začaly Gabiho bolet nožičky a přišlo na řadu kawallo, z toho už až do cíle neslezl.
Máme ho rádi, je to veliký pomocník o tom žádná, ale všeho s mírou ….
Za čtvrtou zatáčkou jsme začali váhat, jestli už jsme náhodou nepřešli jedinou odbočku a nedojdeme tak po Viniční až do Hejnic.
Kouknem pro jistotu do navigace….aha, tak manželův telefon nemá signál….aha, tak on ho nemá po celé Viniční...nevadí, zkusíme můj….aha, tak já jsem ho zřejmě nechala v našem bílém oři…..nevadí, bez navigace jsme dříve fungovali a šlo to, tak to přeci půjde i teď……
Pátá, šestá, sedmá, osmá zatáčka a pořád nic…..skočili jsme do cesty prvnímu cyklistovi, který jel pod 180km/h….aha, tak neví, ale jeho telefon signál má (jak to?!)….utvrzujeme se, že jdeme správně, čímž zároveň nabíráme i poslední síly na výšlap….
Terén je méně a méně přístupný.
Nahoru sice stoupá bytelná kamenná svážnice Rackaweg, ale každou chvíli nám cestu zatarasí obrovský spadlý strom...
Jizerskohorské bučiny jsou jedním z mála míst, kde les zůstal kvůli obtížně dostupnému terénu ještě skutečným lesem ve své divokosti a nádheře. Okolní sklárny tuto oblast na těžbu dřeva nakonec nevyužily a staré původní buky tam ve svém tempu dodnes dožívají. Mrtvá torza pak zůstávají ležet na zemi až do úplného rozkladu a poskytují ještě domov řadě živočichů, rostlin a hub...je to úplně něco jiného než "les", se kterým se většina z nás dnes potkává....je to veliká vzácnost a je tam vidět jak krásně a v symbióze celý ten systém funguje, když mu je dán prostor a čas...
Nepotkáváme nikoho jen jeden zabloudivší pár a jdeme tak spíše po čuchu….
Najednou se před námi objeví nádherný skalní masiv – Červené skály...visí na něm jeden jediný horolezec a ten nás mávnutím ruky naviguje do cíle naší cesty.
Tak jsme to zvládli.
Rozděláváme oheň na zahřátí a vybalujeme naši hogofogo večeři. Tentokráte jsem se hecla a místo obyčejných buřtů rodině připravila chilli con carne. Ohřejeme raz dva na vařiči a v žaludku bude jako v pokojíčku. Takový byl plán. Co v něm ale nebylo, že všechny lžíce a jim podobné náčiní zůstanou doma…...vracíme se do doby kamenné a dcera vydlabává z dřívek kolem lžíce….všemi možnými i nemožnými způsoby se snažíme jídlo vpravit do úst.
Maya v zápětí odbíhá za nejbližší strom a zpoza něj hlásá, že kaká a nevzala si toaleťák.
Začnu lovit v krosně a ne a ne ho nahmatat. Volám na muže opodál….“tak jsem ho asi nevzal...“
Uff, podávám jí poslední kapesníček a zbytek řešíme mechem z okolí….Na mech dojde do rána ještě několikrát.
Přichází chladná jarní jizerská noc. Já a děti se k sobě tulíme ve stanu, muž statečně bivakuje v hamace. Lůžko je to krásné, až romantické, ale v rovníkovém pralese si ten svěží vánek do zad člověk určitě užije víc. Do jarních Jizerek NEDOPORUČUJEME !
Za svítání a prapodivných zvuků neznámých ptáků se pomalu slézáme, ještě krátce rozděláváme oheň a užíváme si paprsků procházejících mezi skalami až k nám.
Je tady kouzelně a člověk by tu vydržel věky, ale zásoby jídla se tenčí (mechu je zatím dostatek) a tak vyrážíme na cestu zpět.
Děti pofňukávají, ale nakonec obě statečně dojdou až k vozu.
Cestou domů se ještě zastavujeme u Obecního úřadu v Oldřichově na výborné zmrzlině a na hřišti.
Zkoušíme se i naobědvat v Cat & Cow Food Point, které bychom rádi doporučili, protože z fotek vypadá moc lákavě, ale bohužel v době Covidové byla otevíračka nevyzpytatelná a nikoho jsme se nedobrali. Ozkoušejte určitě za nás a pak nám dejte vědět ;)
Byl to první letošní výpad za dobrodružstvím po zimě. Užili jsme si ho v rámci možností a těšili se na pohodlnou postel domů, ale příroda nás volá a dny se oteplují, takže zas brzo vystrčíme růžky ;)